A je to tady, Dan Přibáň a jeho Žlutý cirkus nás zase překvapili. Po Hedvábné stezce, Africe, Jižní Americe, Austrálii a Oceánii natočili i poslední Velkou cestu domů. Tím malý žlutý trabant uzavřel kruh a symbolicky objel svět (a druhý trabant, Jawa a Maluch skoro taky). Bylo hotovo. Vymalováno. Už nás neměli čím překvapit. Největší blbost v dějinách cestování skončila. A nebo ne?

Tak to teda ne! Náčelník je totiž koumák a už od roku 2014 měl „plán B“ – druhou největší blbost jménem LuAZ 967M. Když vyšel poslední film (Velká cesta domů) tak nám svůj plán B ukázal. Na konci filmu, který už většina lidí vypne se totiž mihnul záběr na kolo a podběh LuAZu. A my hned věděli o co půjde.

Díky kamarádovi Martinovi jsme záběr rozluštili už 28 února 2020. Napsali jsme Danovi, tenkrát jako jedni z prvních (nebo snad úplně první?) a ten nám to potvrdil. Zároveň nás ale taky požádal, abysme si to nechali pro sebe alespoň do doby, než s tím sám oficiálně „vyjede na světlo“. A tak jsme měli rok na to, abysme o tomhle zvláštním sovětském (nebo chcete-li ukrajinském) obojživelném vozítku zjistili vše, co bylo možné. A snad se s ním i projedeme (Sledujte a odebírejte naši OFF TOUR Show na YouTube).

Co o něm zatím víme a proč si myslíme, že je to jednoduše řečeno strašnej sráč vám povíme už dnes.

Tak zaprvé, je to čtyřtaktní vidlicový čtyřválec. Motory do V jsou super, protože zaberou méně místa na délku než stejný řadový motor. Ale taky jsou složitější (dvě hlavy, rozvody, nesouměrné zatížení kliky)…no zkrátka existuje spousta důvodu, proč se v automobilové praxi používá kocepce válců „do Vé“ až u šesti- a více válcových motorů. V minulosti se o V4 pokoušelo více výrobců, včetně slavné Alfy Romeo. Vždycky ale nevýhody převážily výhody a V4 dnes najdeme spíš v motorkách.

Takže ano, je možné udělat spolehlivý motor V4, ale zvládli to Sověti v roce 1958 (začátek vývoje této žáby)? Nejspíš ne! Expedice Žlutých LuAZů (zvykejte si) ale doufá, že bude spolehlivější než trabant. Ehm…no dobře, šance tady je.

Co má motor společné s Trabantem je chlazení vzduchem. Tato jednoduchá konstrukce je z podstaty geniální – kromě trabantu se osvědčila u spousty motorek, osobních i nákladních vozidel (Tatra je jeden krásný příklad za všechny). Při konstrukci takového motoru je potřeba myslet jen na dostatečný přísun chladného vzduchu a máte vyhráno.

Jenže pokud je zadáním postavit auto s co nejnižší stavbou (kvůli možnosti transportu této frontové ambulace letadlem s následným výsadkem na padáku) může se potom stát, že výfukové svody míří vpřed a tlumič se namontuje na masku mezi světla (protože pod podlahou už nebylo místo kvůli kardanu zadní nápravy). Přehřívání motoru teplem z výfuku je jen jeden problém. Za deště, nebo nedej bože při pokusu o plavbu, vytváří podle vyprávění dokonce až neprodyšnou parní clonu, která prý brání řidiči ve výhledu. Tak na tohle se opravdu těšíme.

Co ale dělá offroad offroadem je podvozek a gumy. Dvě tuhé nápravy na vinutých pružinách jsou přesně to, co Sověti z nějakého důvodu ignorovali a podvozek (a vlastně i celou podlahu) přizpůsobili hloupému požadavku na „plovoucí vozidlo“. Chudák LuAZ tak dostal nezávislé zavěšení s poměrně špatným křížením. Světlou výšku ale vylepšují „portály“ a pohon 4×4 nakonec verze 967M taky dostala.

Jednomu by se chtělo říct, že to není až tak špatný základ a že stačí jen nahodit pořádné terénní pneumatiky. Jenže to taky není až tak jednoduché. LuAZ totiž používá „speciální“ obutí pro pohyb ve vodě. Nemá totiž lodní šroub ani kormidlo. Prostě vzorek toto auto/plavidlo ve vodě pohání i řídí a použití jiných pneumatik podle všeho nevede k vytouženému cíli. Takže 4×4 to je, ale dobrý offroad to pravděpodobně není ani zdaleka. Uvidíme při testovací jízdě.

No a tím se dostáváme k jádru pudla. Z předchozího je asi už jasné, že konstruktéři udělali spoustu kompromisů proto, aby bylo vozidlo schopné plavby. Jenže výsledek ukazuje, že jich možná nebylo dost. Podvozek ve tvaru pramice je prý na hladině poměrně stabilní (převrácení v podélném směru úplně nehrozí), ale svým tvarem klade při plavbě poměrně velký odpor. Některé zdroje tak uvádí, že maximální rychlost na vodní hladině je 3 km/h, pokud tedy roztočíte kola na čtyřku „do plnejch“. Doba plavby je omezená na 30 minut, protože to je při provozu „na čtyřku do plnejch“ maximum, na kolik vystačí palivo v nádrži.

Karoserie prvních prototypů byla původně z lehkého laminátu, jenže při pokusech o výsadek padákem laminát praskal. Proto je nakonec z ocelového plechu. Jenže ocel zvýšila hmotnost a tím i ponor natolik, že plavba je bezpečná pouze na klidné vodní hladině. I tak prý není vůbec výjimečné to, že si při výjezdu na břeh klesající záď „nabere“.

Ano je to křáp! A to je dobře! Dan nám všem sliboval auto, proti kterému je trabant luxusní, nebo jak že to říkal? A to měl úplnou pravdu. Konstruktéři Trabantu si dělali ambice na to, aby univerzálním jednoduchým strojem motorizovali prostý lid. Bohužel ale vznikal v nelehké době a vývoj se po spuštění sériové výroby prakticky zastavil. Původně moderní a revoluční duroplastový zázrak rychle zastaral a byl nakonec pro smích.

Zato LuAZ takové ambice nikdy ani neměl. Měl sloužit v armádě a od počátku byl vyvíjen jako speciální vozidlo. Jeho určení bylo velmi úzké – obojživelná frontová ambulace s možností výsadku na padáku. Jeho vývoj šel často úplně špatným směrem, ale vzhledem k zadání to možná ani o moc lépe nešlo (Ford GPA budiž tomu důkazem). V době kdy píšeme tento článek ještě ani my nevíme, jaké má s LuAZem Žlutý cirkus plány. Jedno už ale víme. O zápletky v jejich příběhu opět nebude nouze. A my jsme rádi, že OFF TOUR bude alespoň na začátku u toho.